Když se vrátíme úplně na začátek – co tě jako dítě nebo studenta bavilo a co ti šlo?
Už poměrně brzy jsem věděl, že chci studovat strojní průmyslovku ve Vsetíně. Jako kluk jsem pořád něco rozebíral a zajímalo mě, jak věci fungují. Hodně mě ovlivnilo, že jsem se díky otci mohl pohybovat v prostředí, kde se opravovala auta, motorky nebo jízdní kola, a postupně jsem si začal spoustu věcí zkoušet opravovat sám. Právě tam jsem nejspíš našel svůj vztah ke strojírenství a technice.
Nikdy jsem nebyl typ, který by se učil všechno nazpaměť. Když jsem pochopil princip a téma mě zaujalo, šlo to přirozeně.
Věděl jsi už na škole, že chceš jednou pracovat v konstrukci nebo vývoji?
O tom, že se chci věnovat strojírenství, jsem věděl už během studia na střední škole. Nebylo ale rozhodnuto, jestli se vydám spíše směrem ke konstrukci nebo k procesnímu a výrobnímu inženýrství. Obě oblasti mě zajímaly a každá mě lákala něčím jiným.
Jakou školu a obor jsi vystudoval a proč sis je tehdy vybral?
Nakonec jsem si pro další studium vybral Technologickou fakultu na UTB ve Zlíně. Získal jsem tam inženýrský titul v oboru procesního a výrobního inženýrství, což mi ideálně propojilo znalosti o materiálech, technologii zpracování a optimalizaci samotných výrobních procesů s tím, jak se věci reálně navrhují a konstruují pro praxi.
Magisterské studium už jsem studoval dálkově při práci. Díky tomu jsem našel další úroveň znalostí, protože ve škole se daly vést skvělé diskuse se spolužáky a vyučujícími přímo z praxe a mohl jsem tak některé věci rovnou aplikovat v reálné praxi. Byla to taková oboustranná výměna zkušeností, která mi dala mezioborový přehled.
Velkou výhodou pak bylo, že jsem mohl psát diplomku přímo na míru firemnímu tématu. Nebyla to žádná teoretická diplomka, ale unikátní řešení konkrétního ovládacího komponentu venkovní žaluzie, jinak řečeno, téma přímo z praxe, což pro mě byla ta nejlepší škola.
Co ti škola dala pro praxi a co ses naopak musel naučit až v zaměstnání?
Přijít věcem na kloub a vědět, jak co funguje, jsem v sobě měl tak nějak odmala. Škola mi k téhle přirozené zvědavosti dala systém, technické myšlení a pevný základ v materiálech i technologiích. Naučila mě, jak informace správně hledat a spojovat si je v souvislostech. Byla to dobrá teoretická a logická základna.
Všechno ostatní ale přišlo až s reálnou prací. V zaměstnání jsem se musel rychle naučit pohybovat v konkrétním firemním prostředí, pochopit a naučit se specifika daného produktu a vzít na sebe plnou zodpovědnost za rozhodnutí. Škola vás úplně nepřipraví na práci s lidmi, komunikaci napříč týmy a řešení nečekaných situací v reálném čase. To člověka naučí až praxe.
Jak ses po škole dostal k první práci?
Ke stínicí technice jsem se dostal vlastně díky mojí mamce, která v oboru pracuje 23 let. Její kolega z technického oddělení tehdy sháněl někoho, kdo umí 3D modelovat a má technické myšlení, tak jsem tam začal při škole brigádně pracovat. Zpětně jsem vděčný jak Zdeňku Pilčíkovi, tak řediteli firmy Radku Schneiderovi za důvěru a příležitost, kterou mi na startu dali. Ukázali mi, že stínění zdaleka nejsou jen „žaluzie“, ale že se za tím skrývá spousta konstrukčních výzev, které na první pohled nejsou vidět, což ve mně vyvolalo zvědavost a k celému oboru mě vlastně přivedlo.
Následně jsem k nim do firmy nastoupil na necelé dva roky na pozici servisního technika. Jezdil jsem na montáže, opravy a realizace zakázek celého sortimentu nebo jsem školil nové kolegy v rámci výrobků. Také jsem se dostal k řízení většího projektu montáží veškeré stínicí techniky na stavbě Centra polymerních systémů Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde bylo nutné například řešit výkresy s projektanty hlavního dodavatele stavby a také koordinovat jednotlivé etapy montáží přímo se stavbyvedoucími.
Pro konstruktéra je to ta nejlepší škola – vidět výrobky přímo v terénu, vědět, s čím se montážníci trápí, co se kazí a co potřebují k usnadnění montáže. Díky znalostem modelování a technickému přístupu jsem tam pak začal postupně navrhovat a vylepšovat i samotné konstrukce produktů.
Jak ses o CLIMAXu dozvěděl a proč ses rozhodl nastoupit právě sem?
CLIMAX znám odjakživa, protože pocházím ze Vsetína a vždy to byl lídr na trhu s vlastním vývojem výrobků. Určitým impulzem pro mě byla i nejistota v předchozí firmě, kde mi delší dobu nechtěli prodloužit smlouvu. Nechtěl jsem čekat na poslední chvíli a žít v nejistotě, jestli budu mít na další rok práci. Zároveň jsem se chtěl posunout dál a osamostatnit se od nálepky, že mi první místo domluvila mamka.
Jeden kolega, který v CLIMAXu dlouho působil, mi popsal, jak firma funguje a jaká je v ní kultura. A protože jsem výrobky CLIMAXu znal z montáží z terénu a vždycky mi přišly konstrukčně hrozně vymazlené, volba byla jasná. Chtěl jsem se učit od těch nejlepších a dostat šanci jednou sám navrhnout něco takhle precizního, co bude zlepšovat komfort bydlení a dělat lidem radost.
Pamatuješ si na svůj první větší úkol nebo projekt?
Do CLIMAXu jsem nastoupil na pozici produktového manažera pro venkovní žaluzie. Prvních několik měsíců bylo hlavně o učení – potřeboval jsem se naučit a navnímat vnitřní fungování firmy, poznat kolegy i široký sortiment venkovních žaluzií.
První opravdu větší výzva přišla zhruba po čtvrt roce, už si to přesně nepamatuji. Čekaly mě rovnou dva velké úkoly: prvním byl vývoj a zavedení do výroby takzvaného Comfort systému pro venkovní žaluzie v našem vlastním stylu a kvalitě CLIMAX s čistým designem.
Druhým byla systematická práce na sjednocení tvarů vodicích lišt s cílem automatizace procesu navlékání plastového těsnění. Získal jsem díky tomu důvěru a hned na začátku jsem si mohl vyzkoušet jak vývoj nového výrobku od prvních nákresů až po sériovou výrobu, tak velmi náročnou standardizaci produktů tak, aby neovlivnila stávající řešení a zajetou výrobu.
Co tě během prvních měsíců v CLIMAXu nejvíc překvapilo?
Jednoznačně firemní kultura a celkový systém. I když jsem měl předem nějaké informace o tom, jak to v CLIMAXu chodí, zažít to na vlastní kůži bylo ještě o úroveň jinde v tom dobrém slova smyslu. Měl jsem kolem sebe dobrý tým a vedoucího divize vývoje Radka Homolku. Moc mě překvapila ochota nejbližších kolegů podělit se o znalosti, vyslechnout si můj názor na řešení a pomoct mi se zapracováním.
Z technického pohledu mě pak překvapila samotná velikost, rozmanitost a vychytanost sortimentu venkovních žaluzií, stejně jako špičkový strojní park a sehraná výroba. Jako pro technika pro mě bylo skvělé vidět, jak v CLIMAXu probíhá testování výrobků v reálném provozu – ať už jde o funkčnost, nebo jejich dlouhodobou trvanlivost a odolnost.
Jak bys člověku mimo obor jednoduše vysvětlil, co vlastně konstruktér v CLIMAXu dělá?
Pozice konstruktéra se u nás postupně vyvinula z role produktového manažera. Dříve se vývoj dělal tak trochu bokem vedle veškeré ostatní agendy. Brzy se ale ukázalo, že pokud chceme přicházet s vlastními, špičkovými produkty a originálními řešeními, musíme se konstrukci a vývoji věnovat naplno.
Když to přirovnám pro někoho mimo obor, tak konstruktér dává myšlence reálnou technickou podobu tím, že ji zhmotní. Vymýšlíme kompletní mechanickou a designovou strukturu výrobku – od vhodného tvaru hliníkových profilů, plastových dílů či odlitků až po to, jak to všechno smysluplně spojit dohromady. Naším cílem je navrhnout produkt tak, aby fungoval bezchybně, dlouho vydržel, ale aby šel zároveň efektivně vyrobit ve výrobě a bezproblémově a snadno namontovat na stavbě.
Jak vypadá cesta od prvního nápadu až k výrobku, který se začne běžně vyrábět?
Na začátku je vždycky myšlenka nebo podnět – od obchodu a zákazníků z trhu, požadavek na zjednodušení výroby nebo snaha usnadnit a zrychlit montáž na stavbě. Z toho vznikne rámcové zadání a vyhodnotí se, zda projekt zařadíme do plánu vývoje.
Pokud ano, dostane úkol přidělený vývojář a konstruktér. Ti začnou společně chystat 3D modely, výkresovou dokumentaci, kusovníky a další potřebná data. Během toho využíváme pro tvorbu prototypů nejen 3D tiskárny, ale i další možnosti výroby vzorků a v naší interní zkušebně testujeme jejich funkčnost i životnost.
Jakmile je na prototypech vše vyzkoušeno a vyladěno, přechází se k výrobně nejnáročnější fázi – objednání výroby nástrojů a forem. Následně se staví předprodukční výrobky složené z finálních dílů. Na nich si ověříme, že výrobek prošel reálnou výrobou a složili ho zaškolení lidé z provozu. Právě tyto předprodukční kusy pak procházejí finálními testy odolnosti a trvanlivosti i normovanými zkouškami odolnosti vůči větru. Dokončí se finální data, která předáváme produktovým manažerům k zavedení do výroby.
Délka celé cesty pak vždy závisí na náročnosti – zda jde o kompletně nový produkt, nebo úpravu stávajícího.
Stává se, že něco na papíře funguje, ale v praxi se ukáže, že je potřeba začít znovu?
Ano, stává se to. Nejčastěji na to přijdeme u prvních funkčních prototypů nebo během zkoušek odolnosti proti větru. Občas je prostě potřeba prošlapat i nějaké slepé uličky, abychom se dostali k nejlepšímu možnému řešení – to k vývoji neodmyslitelně patří.
Pokud se ale něco takového stane až na posledních testech u předprodukčních kusů, je to samozřejmě katastrofa. V té chvíli už do projektu investujete spoustu času i peněz a zpoždění nabourá celý časový harmonogram a původní vizi. Sladit správné technické řešení s termíny bývá pro vývojáře a konstruktéry ta vůbec největší výzva.
Co tě na konstrukci a vývoji baví i po letech?
Baví mě ta různorodost. Každý výrobek má svá vlastní specifika a my navíc vyvíjíme výrobky i pro různé trhy, kde mají zákazníci úplně jiná očekávání a požadavky na technická řešení. Jak říkám i v rámci firemní hodnoty TVOŘIVOST: „Tvořivost je síla spojit zdánlivě nespojitelné.“ A přesně o tom to je. Člověk nikdy nespadne do rutiny, neustále hledá nová a efektivní technická řešení a přizpůsobuje produkty odlišným potřebám.
A druhá věc, kterou často říkám: Obrovská výhoda u nás v CLIMAXu je, že ten konkrétní výrobek vidím od začátku až do konce. Sleduji jeho cestu od první myšlenky v počítači přes prototypy, 3D výtisky, testování a výrobu až po finální montáž. Taková ta odměna přijde na samém konci, když ten produkt vidím na domě u reálného zákazníka, kterému spolehlivě slouží a dělá mu radost. Těší mě vědomí, že někdo denně užívá věc, kterou jsem buď sám navrhl, nebo jsem k ní jako vedoucí nasměroval svůj tým a pomohl ji přivést k životu.
Stál jsi také za vývojem pergoly Lamelino. Jak tento projekt vůbec pro tebe začal?
Projekt začal na schůzce s ředitelem Davidem Žabčíkem, vedoucím obchodu Filipem Šimarou a mým tehdejším vedoucím Radkem Homolkou. Vize z té schůzky byla jasná: CLIMAX potřebuje vlastní bioklimatickou pergolu. Do té doby jsme přeprodávali produkt od externího dodavatele, se kterým byla spousta problémů – od zatékání do elektroinstalace a špatného odtoku vody ze žlabů až po poruchové ovládání lamel. Od dodavatele navíc nebylo vidět odhodlání produkt vylepšit, a reklamace tak padaly na CLIMAX.
Pro mě osobně to byla obrovská výzva. Do té doby jsem se věnoval výhradně venkovním žaluziím a jejich příslušenství. Najednou jsem musel do hloubky navnímat úplně nový segment, se kterým jsem neměl tolik zkušeností. Bylo nutné detailně si nastudovat bioklimatické pergoly na trhu, mapovat konkurenci a pochopit všechna jejich úskalí. Cíl tohoto projektu byl jasný: navrhnout vlastní pergolu, kterou dokážeme efektivně vyrábět u nás v CLIMAXu, kterou naši zákazníci na stavbě snadno, bezproblémově a rychle namontují a která bude mít čistý funkční design.
Museli jste během vývoje některou původní myšlenku úplně opustit?
Ano, stalo se to přímo u mechanismu ovládání lamel. Původně jsem navrhl řešení, kde byly lamely spřažené pomocí táhla a mezi ovládacím motorem a tímto táhlem fungovala soustava čepu a pák.
V počítači i na menších vzorcích to vypadalo skvěle, jenže další testování ukázalo limity tohoto konceptu. Řešení fungovalo spolehlivě pouze do určité rozměrové velikosti pergoly. Jakmile jsme přešli na větší rozměry, soustava pák už nedokázala zaručit stoprocentní funkčnost a spolehlivé otočení lamel. Původní design jsem tak musel opustit a navrhl jsem úplně nové řešení, které již zaručilo spolehlivost a trvanlivost ve všech rozměrech pergoly.
Jaký je pocit vidět výrobek, který jsi pomáhal vyvíjet, namontovaný u skutečných zákazníků?
Jelikož jsem Lamelino vyvíjel od začátku sám, je to pro mě tak trochu i osobní záležitost. Vidět hotovou pergolu fungovat v reálném životě na zahradě u koncového zákazníka je velmi příjemné a uspokojivé.
Mám radost, když vidím, že se svým designem perfektně zapadne k domu, plní přesně tu funkci, pro kterou byla navržena, a dělá koncovému uživateli radost. V tu chvíli člověk ví, že ten čas strávený nad vývojem a testováním nebyl zbytečný.
Dokážeš při pohledu na hotovou pergolu ještě vnímat celek, nebo už automaticky sleduješ jednotlivé technické detaily?
Celek určitě vnímám. Vždy mě zajímá, jak pergola opticky i montážně sedí k domu a jestli jako celek dává smysl, ale obecně přepínám do vývojářského režimu. Třeba u bioklimatických pergol zkoumám detaily, jak jsou spojené profily, jaká je jejich velikost, jak vypadají spáry, jak je vyřešeno otáčení lamel, kolik a kudy odteče voda a kde je schovaná elektroinstalace. Je to profesní deformace.
Kdekoliv jsem a vidím jakýkoliv produkt stínicí techniky, hned ho očima rozebírám, zkoumám, od jakého výrobce pochází, nebo se dívám, zda to náhodou není věc, kterou jsem sám navrhoval.
Jak ses postupně dostal do role vedoucího oddělení?
Z mého pohledu to byla kombinace přirozeného vývoje a konkrétní nabídky od vedení. Naše konstrukční oddělení se postupně rozrůstalo, jak přibývaly projekty i nároky na vývoj.
Klíčový moment nastal ve chvíli, kdy odcházel náš tehdejší vedoucí. Ten měl do té doby pod sebou celou divizi vývoje, která zahrnovala tři samostatná oddělení – ceníky, vývojáře/konstrukci a produktové manažery. Vedení se rozhodlo řízení těchto týmů narovnat tak, aby každé oddělení mělo svého vlastního přímého vedoucího.
Jelikož jsem v CLIMAXu prošel více pozicemi a znal konstrukci i naše produkty do detailu, přišla nabídka převzít vedení oddělení konstrukce. Bral jsem to jako přirozený posun i jako skvělou novou výzvu.
Co je na vedení oddělení nejtěžší?
Je to tak nějak kombinace všeho, co tato role vedoucího oddělení vývojové konstrukce přináší. Pro mě osobně byl ze začátku náročný už sám přechod od ryzího kreslení a vývoje v 3D CADu k manažerské agendě a plánování. Velkou výzvou je také skloubit tlak a očekávání obchodu a termíny s realitou vývoje – obhájit, že poctivá konstrukce, testování a odladění chyb si jednoduše žádají svůj čas.
Ve vývoji totiž platí, že týden práce navíc v přípravě dokáže ušetřit měsíce předělávání na konci, a najít v tom všem správný balanc bývá někdy těžké. A v neposlední řadě je to práce s lidmi. Každý v týmu je jiná osobnost, má jiné potřeby a motivaci, takže najít správnou cestu v komunikaci a udržet tým v dobré energii je neustálý proces.
Co ti naopak dělá největší radost?
Radost mi dělá sledovat posun lidí v týmu. Když vidíte, jak kolegové odborně i lidsky rostou, získávají jistotu a postupně si sami berou na starost čím dál složitější projekty, je to skvělý pocit. Stejně tak mě těší, když se nám společně podaří překonat nějaký náročný konstrukční oříšek a vidím, že na oddělení panuje dobrá atmosféra a týmový duch.
Ceníš si spíš povedeného výrobku, nebo zkušenosti, kterou jsi získal třeba i prostřednictvím chyb?
Když se výrobek nebo cokoliv povede na první dobrou, je to super pocit, máš radost, úkol je splněný, všechno funguje. Když se podívám zpátky, nejvíc mě posunuly právě ty momenty, kdy něco nešlo podle plánu. Chyby beru jako přirozenou součást vývoje. Klíčové ale je, aby z nich přišlo poučení. Stejná chyba se nesmí opakovat dvakrát.
Když z analytického hlediska pochopíte, proč něco nefungovalo, vytvoříte si know-how, ze kterého pak čerpáte u všech dalších projektů. Takže z dlouhodobého hlediska mají i ty slepé uličky své místo a obrovskou cenu.
Je to podle tebe dobrá práce i pro čerstvého absolventa?
Určitě ano. Přesně takového kolegu teď máme u nás v týmu a je vidět, jak rychle jde nahoru. U nás je to hlavně o přístupu, důležité je mít chuť se učit, ptát se a chtít posouvat věci dopředu. Osobní i profesní růst je u nás pro nováčky aktivně podporovaný a dáváme jim prostor na reálných projektech.
Co děláš, když zrovna neřešíš konstrukci a vývoj?
Největší část volného času patří přítelkyni a našim dvěma dětem. Když si chci vyčistit hlavu v pohybu, sednu na kolo a podle chuti vyrazím na gravelu nebo na horském kole do terénu. A skvělý relax je pro mě i obyčejná práce kolem domu, kde si člověk „odpočine“ u manuální činnosti.
Projevuje se tvoje technické uvažování i doma nebo ve volném čase?
Ano, určitě, tomu se člověk asi úplně nevyhne. Ta profesní deformace se projevuje celkem přirozeně i mimo práci. Ať už něco dělám doma, nebo si jen prohlížím věci kolem sebe, automaticky zkoumám detaily, preciznost provedení a technickou logiku.
Hodně mě v tomhle smyslu formoval i fotbal, kde jsem nejčastěji hrával v obraně. V defenzivě musíte číst hru, předvídat, co se stane, nepřipustit chybu a každou komplikaci čistě vyřešit – a to se přelévá do všeho, co dělám. Mám zkrátka rád, když věci dávají smysl, fungují spolehlivě a jsou udělané poctivě. Takže ten analytický a konstrukční pohled na svět se mnou jde prakticky všude.
Máš nějaký projekt nebo výrobek, který by sis ještě někdy chtěl vyvinout?
Zdokonalovat a ladit detaily se dá v konstrukci v podstatě cokoliv a pořád, v tomhle směru nemáte nikdy úplně hotovo. Ale pokud jde o mou hlavní vývojářskou metu, cíl je jasný – navrhnout a dotáhnout stínění, které svět ještě neviděl. Bylo by skvělé přivést na trh produkt, který nebyl jen další lehkou evolucí, ale vybočil ze zajetých kolejí a přinesl do našeho oboru něco fakt nového a originálního.
Škola vás úplně nepřipraví na práci s lidmi, komunikaci napříč týmy a řešení nečekaných situací v reálném čase. To člověka naučí až praxe.
Pokud chceme přicházet s vlastními, špičkovými produkty a originálními řešeními, musíme se konstrukci a vývoji věnovat naplno.
Těší mě vědomí, že někdo denně užívá věc, kterou jsem buď sám navrhl, nebo jsem k ní jako vedoucí nasměroval svůj tým a pomohl ji přivést k životu.
